Obscuro.cz – Az Esm’ (2015) review

Rusko/české Welicoruss jsem vám již jednou představil a to při příležitosti recenzování debutového, mrazivého a epického díla Wintermoon Symphony. Na toto CD jsem si zvykal pěkných pár poslechů, ale nakonec si mě získalo a uchopilo mě svou ledovou mocí, která mi přimrazila a chytla srdce. Welicoruss mi potvrdili své koncertní kvality a já smečku uznal, jako jednu z nejlepších koncertních pagan kapel, co jsem za poslední období mohl spatřit a slyšet, ne – li nejlepší. Nyní jsem dostal příležitost napsat článek na novinkové dílo Az Esm, na které jsem byl velmi zvědavý, zvědavý na to, kterým směrem se tvorba těchto nadaných hudebníků bude ubírat. I když jsem písně před tím slyšel živě, nějaký názor jsem na ony kompozice neměl a vyčkával jsem na studiové provedení.

První poslech a deska se mi naprosto zprotivila, neměl jsem vůbec chutě pokračovat ve vstřebávání materiálu a byl jsem zklamán, že si kapela neudržela tu svoji kvalitu a nenahrála dílo jako Wintermoon Symphony. Toto CD totiž znělo velice agresivně a mělo doslova až nakopávající účinky, při tom z materiálu dýchala epičnost a mrazivost, melancholie. Při té skvělé muzice přicházely pocity, jako kdyby jste se procházeli po zimní krajině plné různých barev, které vás oslepovali a rozjímali jste se nad tou nádherou, jenž leží před vámi a kolem vás, kam až vaše oko dohlédne. Az Esm na mě při prvních dojmech působilo nesourodě a nudně, jako by nic nedávalo smysl, jako by nic nebylo jak má být a nic nedrželo pohromadě. Kompozice jsou jako horda válečníků uprostřed mrazivé, zasněžené pláně, všichni domlácení a od krve, válející se na sněhem pokryté planině, bez špetky energie a sil, ztrácející naději v litém boji, ale postupem ubíhajícího času začnou oni bojovníci nabírat svou ztracenou moc a sbírat se ze zamrzlé země, pevně stojíc těsně u sebe a hrdě hledíc do dálek plných nepřátel, jimž se musí postavit pevně nohama na zemi a s hlavami hrdě vztyčenými. Písně začnou skutečně po více posleších dávat dokonalý smysl a já se nestačil divit, jak jsem za týden obrátil názor, protože mě tato ledová symfonie zasáhla a to velmi. Nyní mohu ztvrdit, že novinkové epické dílo, je o dost pestřejší než jeho předchůdce a pro to se hůře vstřebává, děje se toho totiž ještě mnohem více a do muziky se hůře dostává, je třeba se v tom všem zorientovat. Pestřejší aranžerská práce, barevnější vokály, častěji použité i ženské zpěvy. Melodické a více procítěné melancholické pasáže s ženskými a čistými hlasy, střídají agresivní a útočné úseky, které mají o to větší sílu a tah na branku, když jsou používány střídměji, působí jako banda šílených hrdlořezů, co se svými meči útočí na své protivníky, odhodláni je rozsekat na malé kousíčky. V tom nejvíce vyniká Alexey, jeho vokál je opravdu vynikající. Má v sobě mnoho emocí a jeho zabarvení zní velmi originálně, o proti jiným kapelám. Jednotlivé záseky mají vynikající nápady, orchestrace uchvátí melodiemi, které jsou vykresleny opět dramaticky a mají filmový nádech, riffy jsou klasika a poznávám v nich debutové dílo skupiny. Zde se změny neudály, jaké taky. Vrstvené kytarové sekce, které se prolínají, spojené se samply, vytváří mohutnou, epickou, ledovou stěnu, do které když proniknete, dostanete se do nádherného světa, plného dramatického dobrodružství.

V paměti mi nejvíce uvízl song Son of the North, klipovka, která zasáhne především refrénem, jenž oplývá neuvěřitelnou melodií a sborovými zpěvy, které vás zasáhnou hned na první poslech, dokonalá skladba na klip! Dále bych chtěl zmínit píseň Bridge of Hope, ta má nejvíce poutavé symfonické aranže s velmi pěknými melodickými motivy. Riffy jsou úderné a vytváří spolu s bicími fantastickou rytmiku. Údernost a rychlost, se střídá s dramatickými vsuvkami, basa vyniká i přes všechnu tu navrstvenou paletu zvuků. Po té navazuje Dolmen, která dojme smutnou, krásnou melodií, pouze čirá, ledová smuteční píseň, doprovázená ženským vokálem, celá kompozice ovšem nabírá jiné obrátky a přeline se do dravé, energické skladby, plné nálad a melodických proměn, jako sněhová bouře, která neustále mění své cíle. Především refrén s hlubokým growlem propojeným s ženským zpěvem vytváří perfektní dojmy.

Horda válečníků oděná ve zdobené zbroji, stojíc ve válečné formaci, hledíc na svého nepřítele s chtíčem ho naprosto ovládnout a uvěznit ve své ledové říši na věky věků. Tak se ve výsledku jeví nové album Welicoruss. Kapelu posouvá dále a ukazuje ji v barevnějším provedení. Největší silou alba ovšem není ona pestrost, nýbrž famozní vokál. Ano, to je hlavním znakem této pohanské smečky. Alexey je zpěvák, který jen kvete a zásadně posouvá tvorbu dále k výšinám. Desce bych vytkl jen jednu věc a to tu, že by mohlo být o trošku kratší, poslední písně už mám mírně problém vstřebat a soustředit se na ně, možná by pak dílo působilo dílko ještě o trošku lepším dojmem a mělo by větší spát a intenzitu. Jsem rád, že se Welicoruss dali na cestu melancholie a ne nudné veselosti, kterou předvádí kde jaká kapela. Tato parta to bere zatraceně vážně a jde to na ní znát, takže jen tak dál pánové z dalekých ledových plání!

Original source:
obscuro.cz